Je to tak. A ani myšlenka na Iana Curtise a jeho epileptický tanec mě nerozdovádí. Došla jsem k závěru, že v mém životě se pohybuje nebezpečné množství kreténů. Víceméně jsou to osoby mužského pohlaví. Mohlo by mě těšit, že jejich různorodost je hodně pestrá a že všichni nejsou úplně stejní, ale na druhou stranu mě to spíš vytáčí. Takovým tím způsobem, kdy si v záchvatu rozbijete telefon a pak si jdete odevzdaně číst něco, u čeho nemusíte přemýšlet a kde se chlapi chovaj tak jak maj, sakra. Nesnáším submisivitu, nesnáším, když se chlap chová jako ženská, nesnáším, když na mě někdo moc tlačí a dělá si na mě nároky, nesnáším, když si myslí, že mě má, ale nemá, nesnáším, když se nic neděje, nesnáším, když je nuda, nesnáším, když si myslí, že je něco víc, ale je asi něco jako asistent hovna, nesnáším, když se chová jako puberťák, nesnáším, když se všeho bojí, nesnáším, když na mě bezdůvodně šahá, jako bych byla houba na nádobí, nesnáším, když někdo nerozumí mému humoru, nesnáším, když si neumí vyřešit svou budoucnost. Uklidňuje mě pocit, jak snadno se dá takových lidí zbavit.
Dneska jsem asi 10 minut strávila tím, že jsem telefonovala ze svého bakelitového telefonu z 50. let. Jedinou jeho vadou je, že nemáme pevnou linku.
Poslouchám Bat For Lashes. Asi nejvíc za tu dobu, co ji znám a nemůžu se odtrhnout od svých sluchátek. A chtěla bych soundtrack ke svýmu životu. A taky bych chtěla žít ve filmu. V šíleném mysteriózním dramatu..něco jako Donnie Darko, nebo Mr. Nobody, nebo Osudový dotek. Nedá se nic dělat, nějak mě nebaví žít v realitě mý zelený kousavý deky a masařek, co každý den rozmačkávám mezi žaluziema.
Nepochopila jsem zábavu lidí, co se dorozumívaj sprostýma slovama a chlastaj. Seděla jsem v takový společnosti hodinu a neřekla jsem ani slovo a střídavě jsem na všechny koukala s totální prázdností ve výrazu, ale v duchu jsem je všechny střílela. Piče je mi blbě, piče mám to v piči….a proč?
Je čas na můj seznam četby na léto. Nevím jistě, jestli jsem svůj mozek nepřecenila, protože jsem měla nějakou úchylnou zálibu, vrstvit si knihovnu hlavně tlustýma bachyněma a vůbec nevím, komu tohle prospěje.
John Irving – Dokud tě nenajdu
M. Scott Peck – Nevyšlapanou cestou
Ruark – Medojedky
Haruki Murakami – Konec světa & Hard-boiled Wonderland
Jonathan Littel – Laskavé bohyně
Chuck Palahniuk – Neviditelné nestvůry
Paulo Coelho – Vítěz je sám
Oscar Wilde – Obraz Doriana Graye
Dostojevskij – Bratři Karamazovi
David Lodge – Hostující profesoři
+ nějaké tituly od známých psychologů a tak, protože není nic hezčího, než si sama určit diagnózu a teatrálně brečet nad šíleností našeho vědomí.

Tak máme cíl. + ještě nedokončená 1001 filmů, který musíte vidět, než zemřete. Tu knížku si chci koupit. Dost jsem ji ošahávala v Urbanoutfitters, ale nechtělo se mi s ní tahat na letišti. Zůstala tam. Stejně byla taková dost ošmataná. A fakt byla těžká.

Nevím, proč jsem v poslední době byla taková laxní, co se poslouchání hudby týká. Zjistila jsem, že mě Julian Casablancas nabíjí ohromně pozitivní náladou (spolu s představou, jak pěkný je to šohaj), takže jsem si nařídila pouštět si ho (a soundtrack z 500 days of summer) při cestě do školy. Musím do sebe už konečně dostat nějakou tu energii. Začínám si připadat, že nejsem součástí tohoto světa, že jsem jenom pozorovatelem. Že žiju v bublině a čekám, až praskne, ale vůbec nevím, jestli praskne. Stýská se mi po upřímnym smíchu, ani nevíte jak. Občas mě lidi prostě unavujou, unavuje mě snaha o přízeň..ale předstírám, že ne, abych nebyla úplně asociální nebo v horším případě úplně neviditelná. Je to šílený, co? A pak to zase přejde a já si ani neuvědomuju, že jsem nad něčím takovým přemýšlela. Faktem je, že je málo lidí, kteří mají tak výsostné postavení, že před nimi nic nepředstírám. Občas možná, že je poslouchám. Ale to dělá každý. Ať žije alibismus.

Ve čtvrtek jsem se setkala s nevhodnou situací. Takovou situací, kterou pamatuji na přelomu 80/90. let, protože jsem stará bréca. Víte, v dnešní době je vážně demence, nemít na sebe telefonní kontakt, nebo mít nefungující telefon. Věřte mi, bez nich to nejde. I když si domluvíte čas a místo, tak tam na sebe třeba můžete vedle sebe čekat, ale nesejdete se, protože nemáte telefon. A tak jsem po dovršení 15. minuty přestala na toho vola čekat a po příchodu domů si přečetla rozhořčený email, že si při tom čekání spálil lebku. Tak jsem odpověděla, že si lebku spálit nemohl, protože má na to dostatek vlasů. Náš kamaráčoft jsem tím však nijak nenarušila. Se mnou je to občas marný. Ale jak jsem psala na jedné nejmenované stupidní síti “Sci-fi je braková literatura, protože ty nejvíc nemožný věci se stejně staou v reálném životě.” Život bez telefonu jsem zakusila samozřejmě už několikrát…jednou když jsem zjistila, že mi nejede žádný autobus z práce a zničehonic se mi vypnul mobil a já musela jít volat mámě z telefonní budky. V dnešní době…z telefonní budky. Připadala jsem si jako děvka volající svému pasákovi, že si zapomněla podvazkový pásy. Whatever.

Obraz Doriana Graye byl nádherný. I když jsme asi 3x museli přerušit kvůli špatné technice – “Baruško moje krásná, nejhodnější, nejmilovanější, nejúžasnější, miláčku moc se omlouvám. Zpíváš krásně, ale nemáš zapnutý port.” Chudák Kristýna nevim-jak-dál (ta z Comebacku) to měla horší, musela se zabíjet znova. Hrozně se mi to líbilo a kdybych nebyla takový kulturní barbar, tak nejdu na derniéru, ale na premiéru. Achjo. Bára Basiková zpívala tak krásně, až se mi chtělo brečet. Takhle krásně zpívala. A David Kraus byl prostě…však víte.

Vážně lidi čekaj na lístky na Uvolněte se, prosím od 4:00 do 17:00? Asi je blbý se ptát, ale nevíte někdo, jaký je jejich program?

Zprznila jsem velikonočního beránka tím, že jsem mu ukrojila jeho rektum..ale moc radosti jsem z toho neměla, protože jsem zjistila, že nějaká fanatická osoba (moje sestra) musí všechno dělat celozrnné nebo bio..takže je to pěkně hnusný. Skončila jsem u grepíku, který tu na mě stříká a já jsem od toho upatlaná všude možně…ale nechám si to líbit…asi jako vy a všichni vaši muži.

V poslední době jsem měla chuť udělat obrovský množství věcí. Výsledek? Ani si nepamatuju, co jsem to chtěla udělat, protože jsem to neudělala a můžu si teď s klidným svědomím (že bych si křivdila) říct, že jsem líná svině.

Z. mi řekla při cestě v autobusu, že jsem jako Ijáček. Neřekla to přímo takhle…ale když mi předvedla představu toho, když jsem naštvaná, tak mi došlo, že Ijáček je tomu nejblíž. A možná něco podvědomě tuším, protože jsem tu plyšovou hrůzu už dávno hodila pod postel, kde se z něj nejspíš vinou času stala hromada rozervaného těla. Ale co nevíte je, že mě to přinutilo přemýšlet nad tím, jak působím na lidi. Možná, že jsem v poslední době hrozně omezená ve svých projevech, protože jsem hrozně unavená předvádět jakékoliv projevy. Což je naprosto příšerný a doufám, že dostatek vitamínu cé, co je doufejme v tom grepíku, mi nějak pomůže.

A víte co..na survey se vykašleme. Prostě se na něj vykašleme, protože neposlouchám nic, když jsem naštvaná. Když jsem naštvaná, tak s něčím bouchnu a nic neposlouchám, protože by mě to rozčilovalo ještě víc. Taky nevím, jaké je mé nejoblíbenější album. A nevím, jaká je má nejoblíbenější skupina. Pokaždý je to někdo jiný. Zítra to může být zase The Smiths…dneska to jsou The Kills…ale co pozítří…třeba Depeche Mode, nebo Radiohead? A pak budu mít deprese z toho, že jsem někomu křivdila. Ne takovou zkázu nedopustím.

Minulý týden jsem dostala ten nejvtipnější email, co mi kdy přišel…když tak nad tím přemýšlím, tak asi jo. Psal mi jeden můj ctitel (ó miluji slovo ctitel) a protože jsem správná svině, poslala jsem to ještě ivo a Luciji..chápejte, nemůžu lidstvo ochudit o takový zázrak. Každopádně ho asi čeká nehezká budoucnost plná útrap a zapomnění, protože jsem si ani nemohla vzpomenout na jeho jméno…tak mu říkám Vavřinec.

Opět jsem se neubránila přemýšlení nad tím, co budu dělat za sport. Vlastně mě k tomu donutil sám doktor, když mi lámal krk a já byla v hrozně nevýhodné pozici, kdy bych mu odsouhlasila všechno, mi nařídil nějaký pohyb. Pokud bude stačit skákání přes švihadlo tak prosím. Tam mi nehrozí zranění…i když je obrovské riziko, že mě to nebude bavit.

Hurt Locker byl úžasný. A nevyhrál Oscara jen proto, že je to silné téma pro Američany. Já mu to přeju. I když jsem trochu doufala, že Precious si pro tu výhru doleze…ale když jsem před pár dny viděla Hurt Locker, tak se má dušička přející výhru Precious stáhla do koutečka, kde se nejspíš zastřelila.

Eddie Vedder – Long nights … Při soundtracku z Into the Wild samovolně usnu pokaždé, co ho poslouchám..
Asi se ze mě, ze zarytého introverta, začíná stávat společenský člověk neodmítající poznávání nových lidí. Což se trochu vylučuje s mým odmítnutím účasti na zítřejším reprezentačním plesu mup..ale za prvé – nemám peníze ani na jídlo, za druhé – už několika lidmi mi bylo řečeno, že v minulých letech byla nuda, za třetí – nesnáším podpatky a můžu říct, že i přesto si připadám žensky a sexy XDDDDD

Pokud máte rádi Alana Aldu, tak si pusťte Same time next year. Jeho nejoblíbenější role ze všech, co kdy hrál. Je to situační komedie s jednou hrozně silnou scénou, původně zpracovaná jako divadelní hra.. Už jen ten námět je strašně pěkný, navíc se tu objevuje jeden z nejlepších nápadů, jak ve filmu ukázat průřez historií USA.. konkrétně 25 let.

Při přednášce mi dneska lezl po ofině pavouk ?!?!!!!?!?! Myslim si, že ten hmyz už úplně zdegeneroval…prostě lézt lidem po hlave..

Koutek hypochondra: bolí mě krk, záda, hlava, motá se mi všechno, včera jsem měla teplůtku ale už jsem objednaná k doktorce, aneb mějte zdravotníka v rodině..všechny dveře ordinací jsou vám vždy otevřené (jako první samozřejmě)

Včerejšek jsem přeskočila, proč si namáhat mozek vymýšlením něčeho, co nevymyslím. Vlastně mě ta survey přestává bavit, pořád něco hledat někde..

A tak tu máme Davida Bowieho a Let’s dance…dokážu a chci tančit na všechno, co se mi líbí…občas i na něco, co není zrovna v taneční náladě.. začínám dostávat chuť jít do Infinity, celou noc tancovat, buzerovat pana dýdžeje, co má hrát a pak si nic moc nepamatovat..ale myslim si, že límec na krčí páteř by se mi nehodil k outfitu do klubu.
Už pár dní mě hrozně bolí hlava, krční páteř a při bližším zkoumání jsem přišla na to, že mám naprosto pokřivená záda a že nezvládnu dát ani bradu na mou hruď, ani do stran pořádně – tak jsem na tom asi špatně.. Teda, já nedám ani ruce na zem ze stoje (což dokáže i má vlastní matka), ale to už je vedlejší. Jsem extrémně nepružná, měla jsem se narodit jako gumák..nebo jako lemur kata. Ten alespoň pružně vypadá.

Byla jsem asi po měsíci v našem sekáči a objevila tam naprosto-dokonale-úžasně-vypadající fialový semišový kabátek v doll stylu..bohužel velikosti 40…takže přeju nějakému mastodontovi hodně štěstí, až si ho půjde zkoušet. Pchhhhh.

Jsem zase pohlcena seriálem a zbývají mi ještě 2 a půl řady..po včerejším 2×20 dílu jsem to nevydržela a musela se kouknout na spoiler, protože bych si asi šla podřezat žíly, nevědět, jak to dopadne. V čase, kdy se mi stahuje další díl se snažím studovat nebo číst, abych pak mohla studovat..
Serialzone mi dnes udělal ohromnou radost s oznámením, že Dexter se bude vracet..měla jsem takové tušení, že ty drby o srpnovém návratu byly v něčem pravdivé a teď se to potvrdilo, což je víc než super. Mohli by oživit tu postavu, co na konci umřela, ne? I když je mi jasné, jak to nakonec dopadne..Asi stejně jako v Six Feet Under se všemi mrtvými postavami. A abych zůstala u tématu, přišel mi nový díl Cinepuru a v něm článek o Dexterovi. Už se těším, až si ho přečtu…dám si k tomu pizzu a pak citronové muffiny..a lékorky…a křupky (ty mé speciální, ne ty arašídové).
Možná je ta má seriálová posedlost vidět i tím, že se momentálně ukrývám před světem…i před virtuálním světem (plurk), protože mě to nebaví..nic mi to nedává, spíš mi víc bere a taky mě nebaví ti lidé…ačkoliv teď půjdu a do virtuálního světa (plurk) oznámím, že jsem napsala blog. Ale nebojte se, já zase vylezu a zatančím vám tanec sedmi šátků jako Salome. Možná to bude přínosnější pro lidský zrak, než téměř každý den oznamovat, co jsem si zrovna koupila…hihi.

Z téhle live verze mám husí kůži. Samotná písnička začíná az kolem 1:38. Anyway, Jonas je strašně sexy, jak si tak zpívá v tom nedostatku světla. Žejo?
Připomíná mi to místo, kde jsem často trávila prázdniny.

Jsem v práci a ve chvílích, kdy se zrovna nesnažím dočíst tu 40ti stránkovou Salomé od Oscara Wilda (asi si půjčím Obraz Doriana Graye) či dokoukat druhou sérii Queer as Folk, stříhám si konečky vlasů. Po jednom, aby to vypadalo nenápadně. Jenom jsem zvědavá, kdy se doberu konce. Dost bylo mých vlasů.. 500 days of summer je hrozně báječnej film.. Zamilovala jsem se do postavy Toma..i když si nedokážu zapamatovat, jak se jmenuje. A chtěla bych být taky tak schizofrenní jako Summer…pokud už tak trochu nejsem. A má hezké vlasy…má hrozně hezké vlasy..to proto si tu stříhám ty konečky..abych jednou měla takové vlasy..

Rozčiluje mě, když mě něco nutí vzpomínat, protože mám zvláštní schopnost ukládat všechny vzpomínky do třináctý komnaty svého mozku a klíč schovat do centra analytického myšlení, protože to moc často nepoužívám a nehrozí tak nějaké nebezpečí, že by můj mozek měl všechny vzpomínky k dispozici. Ale když už jsem začala, tak to nebudu bojkotovat a tak jsem přece jen něco vyštrachala.. připomíná mi to osobu, s kterou jsem se často hádala o tom, co mě to kurva nutí poslouchat a pak jsem stejně časem podlehla…bylo to tak snad se vším a mě teď mrzí, že už to není jako dřív. Vážně..občas mě něco takového fakt mrzí :D

Mohla jsem sem dát něco jiného, protože věta “remember me” se nezapomíná už z principu, ale nebudu patetická XD

Radiohead jsou sami o sobě depresivní, ale jejich písničky jsou mi víc než jen něco, co mě dostane do smutné nálady..mají v sobě zároveň zvláštní poslání a zatím nemůžu říct přesně, co to je.. Miluju Thoma Yorka. Video ke Street Spirit bych mohla vidět pořád a myslím si, že je to moje nejoblíbenější video vůbec. Chtěla jsem sem dát ještě další video (jiný interpret)…ale dala jsem si limit jen jeden song.

I přesto, že mi bylo dneska tak hrozně zle, jsem byla neuvěřitelně přátelská a vtipná a upovídaná a mám pocit, že teď to na mě teprve pořádně dolehlo. Odnesla jsem si z toho ponaučení -> Udělejte si ze svých potenciálních nepřátel své přátele. Mám hezký zelený Hello Kitty lak na nehty (drž hubu, ivo), což neni zrovna důležitá informace, pokud nemáte fetiš na laky..

Ráno cestou tramvají jsem se poťouchle usmívala a nebylo to protože jsem vyvětrala svý zaprášený (zadrobený) fake wayfarery, ale protože mám nového fake stalkera a nebudu se o tom rozepisovat, protože to nikdo nepochopí. Už jsem to vyprávěla Luciji a s ní jsem skončila u slova stalker. “COTOJÉ.”
Všechno je fake. To slovo mi začíná smrdět.
Objevila jsem barevné ovocné (fake) křupky a jsou hrozně dobrý. Vůbec nezasytí, takže si kupuju rovnou dva pytle, ale jsou dobrý.

Nastal den pro hudbu, co mě udělá šťastnou XDD Dobře. The Cure – Just Like Heaven. Taková ta písnička, co si jednoho dne pustím na nějaké roadtrip s člověkem, s kterým to bude intenzivní. Budu mít nohy na palubní desce, bude svítit slunce a vítr mi bude šlehat vlasy do obličeje, ale mně to bude jedno (což budu jenom předstírat, aby byla scéna úplná).

Anebo prostě pojedu sama XD

Kabát – Pohoda Nesnáším celou tuto kapelu a mám pocit, že všechny ty písničky mají stejnou melodii, co mě nutí zvracet pokaždý, co ji slyším. Velkým konkurentem byl pan Nohavica, ale Kabáti nakonec vyhráli. Už jen proto, že mě je dneska ráno nutila poslouchat spolusedící v autobusu, když jsem si chtěla v klidu číst Annu Frankovou. To je vážně úplně dokonalý hudební podklad k četbě o židech.

Dnes jsme šly s holkama na oběd do restaurace, ve které nám minule hrozně chutnalo a měla jsem tam mé první nejlepší těstoviny..a dneska? Ravioli mi plavaly v nějaké polívce z vývaru z těstovin a másla a špenát jsem nikde nenašla..ale snědla jsem to, protože jsem měla vážně hlad a kdybych nesnědla tohle, tak bych asi musela sníst sklenice a ubrus.. Každopádně jídlo nebylo nejhorší.. Na pití jsme čekali asi 20 minut, čímž se zkrátila doba čekání na jídlo, ale naše zoufalství z hladu asi desetinásobně vzrostlo. Když jsme si chtěly dát druhou sklenici vína, tak se nás obsluha zeptala, zdalipak už nám bylo 18 let!
Za 10 minut přišla obsluha s úsměvem na rtech oznámit, že víno došlo. WTF?
Když jsme oznámily, že bychom rády zaplatily, obsluha se nás zeptala, jestli chceme platit dohromady nebo zvlášť. “Zvlášť,” řekly jsme vcelku logicky.. Obsluha se opět usmála a řekla “Probléém, běžte si ke kase.” XDDDD Nemít v sobě víno, tak se naštvu a začnu dělat scénu, protože ráda dělám scény..ale nakonec jsem jen řekla při východu, že číšník je čůran, protože ani nezabučel při odchodu a hození vrácených peněz na pult..a to jsem mu nechala dýško…1Kč XD
No..tak si říkám, že jsme narazili na špatnou směnu, ale nic mě asi už do týhle restaurace nepřivede zpět. Smradi.

Seminář o upírech byl zmatený, protože jsme trochu ovíněny naháněly profesorku, co si šla honit internety k sobě do kabinetu, takže jsme začali asi o 30 minut později, přeskočili jsme všechny seriozní filmové ukázky a přešli rovnou ke 30 minutám Tvajlajt mučení XD Achjo…až teď, když jsem to viděla potřetí, jsem si uvědomila, jaká je to hovadina. A jaký je ten Patizón vážně příšerný a asexuální herec. Seposerte.

Mám rozervanou patu a je to horší než rozervané srdce, protože budu celou noc přemýšlet nad tím, jakou vhodnou obuv si zítra vzít. Nemám náplast, what a sick, masochistic Roxxanne.