Miluju, jak mě rozčilují věci a události, při kterých ostatní zůstávají v klidu a naopak já jsem většinou apatická a krčím rameny nad situacemi, při kterých ostatní kolem mě křičí a zmítají se v hysterické křeči. No dobře, přeháním, ale například dneska -> Měli jsme test z anglického jazyka, na který jsme se připravovali podle určitých kritérií. Nakonec jsme ale dostali test vytvářený podle jiných kritérií a ani jsme neměli šanci ho stihnout napsat. Což je celkem v prdeli, protože musíme mít 70% a jsem si jistá, že 30% pokrývalo cvičení, které jsme zrovna s ženama nestihly XD A místo toho, abych se chystala spáchat brutální vraždu nebo něco podobného, tak jsem se jen smála a rozverně svačila rohlík.

A teď co mě zase vytočilo. Film Pollyanna, na který bych se samozřejmě dobrovolně nekoukla (nápad jedné šílené excentrické profesorky).  Nějaká drzá dívka si myslí, že pokorou a pozitivním pohledem na svět všechny spasí. Takže podle ní bych měla být například vděčná za to, že mám 2 ruce, kterými si můžu každý hnusný ráno vyčistit zuby pastou s fluorem (za kterou jsem tedy taky opravdu vděčná) a za to, že má den zrovna 24 hodin, protože číslo 24 je přece takové pěkné a úplně nám stačí. To už bych snad radši byla jako Schopenhauer s jeho myšlenkou “život je jedno velké trápení”, protože by mě asi neustálé vymýšlení důvodu proč být v tomhle okamžiku vděčná prostě zabilo.

Jsem teď tak strašně sociálně zamrzlá. Školu do toho moc nepočítám, i když bych dost dobře mohla. Vím o sobě, že jsem introvertní a že už mi dva různí odborníci říkali, abych mluvila víc o svých pocitech, a že když se mi nechce, tak prostě mlčím a nikdo se mnou nic neudělá. Na druhou stranu ale teď potřebuju zrovna s někým mluvit a buď mám pocit, že mě nikdo nechce poslouchat, anebo nemám čas. Spíš je to taková hloupá kombinace obou. Vlastně mi  to ani moc nevadí, protože mám tolik práce, že si ani nějaký pocity neuvědomuju (s výjimkami, kdy ležím v posteli a snažím se usnout). A je mi takhle krásně. Už od pondělí je mi neuvěřitelně krásně a volně a nechápu to. Možná, že některé ztráty prostě stojí za to.

Připadám si hrozně protiproudově, jak si tu tak píšu samotný text a ani se nesnažím sem vkládat nějaké fotky, protože jsem si všimla, že jsou teď u ostatních hrozně populární. Jenomže já za a) nemám nic, co by doopravdy fotilo (kromě mého cellphoneu), za b) nikdy mě nenapadne, že bych měla zrovna teď fotit, za c) napadne mě to tedy výjimečně, když jím a to by byla po určité době dost nuda.

V rámci jednoho impulsu, kdy jsem chtěla udělat něco hodně nečekaného, jsem si zkusila ofinu přehodit na druhou stranu. Ano, člověk je občast takhle zoufalý. Každopádně se nic nezměnilo, jen jsem se utvrdila v tom, že naše obličeje vážně nejsou symetrické (jak jsem se dozvěděla z pořadu s těmi divnými dětmi, co je tak baví chemie a fyzika)

Filmy, na který bych měla jít do kina v lednu: New York, I love you, The Imaginarium of Dr. Parnassus, Play it again Sam, Up In The Air. Ale samozřejmě je to bez šance. Takže očekávám při troše toho štěstí (a když budu velmi pokorná), že se s těmito filmy setkám možná na svém maličkém MSI.